Velká příborová příhoda: Kde se vzali vidlička, nůž a lžíce

02.11.2020 Jana Čiháková

Používání příborů nebo nádobí dnes bereme jako naprostou samozřejmost a zamýšlíme se maximálně nad jejich vzhledem. Věděli jste ale, že třeba vidlička byla dlouho považována za ďáblův nástroj a že ve středověku byla taková hostina senzační příležitostí, jak se pomocí obyčejného příboru náležitě vytáhnout?

Víte, jaký byl první nástroj k porcování potravy? Pazourkový nůž. Místo příborů dlouhou dobu stačily strávníkům pouze ruce. Pak ovšem lidé objevili vařenou stravu a jen s nožem si nevystačili. Na scéna tak vstoupila lžíce, jejíž podoba se vyvinula z mís, ze kterých se do té doby pilo vše tekuté. Lžíci, nebo lépe řečeno její předchůdkyni, ale znal patrně i starověký Egypt.

Byly vyřezávány ze slonové kosti nebo dřeva. I Číňané měli podobný nástroj, jen byl na konci opatřen špičkou, aby se pomocí něj mohlo jídlo i napichovat. Ve starověkém Egyptě, Řecku a Byzantské říši jste mohli narazit také na vidličku. V roce 972 si ji sebou přivezla byzantská novomanželka římského císaře. Každý národ se pak k tomuto kousku nádobí zachoval po svém: zatímco Angličané ji odmítli, Italové po ní kvůli svým špagetám rychle a vděčně sáhli.

Zato církev bila na poplach a rychle ji označila za ďáblův nástroj, který se do slušné společnosti naprosto nehodí. Slovo vidlička totiž pochází z latinského furca, což znamená vidle. Proto se musela pokládat na stůl obráceně, hroty směrem dolů, aby satana nelákala ke stolu. Ani v Itálii se tak vidlička nesetkala s jásotem všude: byzantská princezna Maria Argyropoulina provdaná za benátského dóžete přijela už v 11. století na svatební hostinu se svou osobní zlatou vidličkou, ale benátská společnost ji pozorovala s rozpaky a v šoku. Vždyť byli zvyklí jíst rukama, jak rozmarně vypadalo, když se jídla odmítla dotknout a napichovala jej! Když o dva roky později Maria podlehla morové nákaze, bylo jasné, že příčinou byl právě tento kousek nádobí a její rozmarnost.

Kdo má hezčí příbory?

Jenže pak došlo k objevu kandovaného ovoce, a to se bez vidličky konzumovalo jen velmi těžko: Italové tak vidličku vzali na milost a během 15. století se její používání stalo projevem dobrých mravů. V Anglii však ještě vyhráno neměla, anglická královna Alžběta I. z vidliček stále nadšená nebyla a raději jedla rukama. Napichování jídla vidličkou považovala za neslušné. Až dlouho po její smrti, v roce 1633 Karel I. prohlásil, že používat vidličku je slušnost a jako důkaz toho všem svým dětem daroval sadu nádobí se stříbrným nožem, lžící a vidličkou.

To u nás se lidé rozmarně začali chovat šlechtici už v roce 1543 ve Vlašimi, kde se na zámku objevily zlaté vidličky zdobené tyrkysem. Hostitel se totiž při hostině potřeboval především reprezentovat a nádobí ze stříbra nebo zlata bylo skvělou vizitkou toho, jak se mu skvěle daří. Kdo mohl předvést něco mimořádného, měl zajištěnou náklonnost druhých. Velmi brzy přišli hostitelé na to, že se rukojeti příborů dají zdobit, což se stalo známkou prestiže i vysokého estetického cítění. Kromě toho se pak také snadno určilo, komu jaké nádobí patří. Lžíce ze staré Anglie bývaly zdobeny tvarem žaludu, knoflíku a diamantu, Tudorovci si zase zakládali na dárcích ke křtinám v podobě sady Apoštolských lžic s rukovětí ve tvaru hlavy apoštolů. Stříbrná lžička je mimochodem stále oblíbeným dárkem pro novorozence, je považována za symbol bohatství a úspěchu, proto ji rodina dávala novorozeňatům do kolébky.

Čestné místo? U slánky!

Ještě předtím většinou poddaní omývali před jídlem šlechticům ruce, aby bylo hygieně učiněno zadost. Mytí rukou vnímali všichni jako rituál, který neodmyslitelně patřil k jídlu. Ve středověké Francii pážata polévala pánům ruce parfémovanou vodou a sušila je ubrousky.  

Už ve středověku lidé dbali na stolování. Zajímavé je, že jako první umisťovali na stůl vždy slánku nejen proto, aby si hosté mohli dochutit pokrm. Slánka jako nejdůležitější doplněk stolu totiž určovala zasedací pořádek, a právě nad solí bylo čestné místo. Příbory si hosté nosili vlastní, jinak jedli rukama. Změny přišly až v 17. století, kdy se na scéně za dramatických okolností objevila vidlička. Až do renesance se při jídle i ve šlechtických domech totiž používali jen nůž a lžíce a teprve v 17. století pak začali lidé používat trojkombinaci: lžíci, vidličku i nůž. Znalci stolní etikety na dvoře francouzského krále Ludvíka XV. v roce 1732 rozhodli, že ke konzumaci pokrmů je vhodné používat nůž držený v pravé ruce a vidličku v ruce levé. A pak už nebylo daleko k dalšímu náčiní, většinou v souvislosti s novými surovinami, ingrediencemi anebo pochoutkami: objevila se dezertní lžička, nože na ryby, nože na maso, lžičky ke koktejlům, příbory na salát anebo na těstoviny, kleštičky na cukr apod. Jídelního náčiní tak prý podle expertů existuje až dvě stě druhů. Pořád se ovšem dá jíst i rukama, v některých zemích zcela běžně, u nás se takto podle etikety může jíst rukama pečivo, krabi, humři, sýry, křepelky, holoubata a sendvič.

Nůž místo vidličky

Materiál, z kterého byl příbor vyroben, logicky odkazoval na společenskou vrstvu, ve které jste se nacházeli, tento fakt zůstával zvykem až do středověku. Pro chudší vrstvy tak bylo typické nádobí ze dřeva, bohatí pak pojídali pomocí stříbrných a zlatých kousků. Ani tvar nezůstával stejný: vidličku tvořily původně dva bodce v rukojeti například ze slonoviny, rohu anebo dřeva. Až od 17. až 18. století se přidal ještě třetí nebo čtvrtý bodec, aby jídlo neprokluzovalo, všechny hroty se navíc jemně prohnuly a vidlička se také zkrátila. Vyráběla se z jednoho materiálu, často ze stříbra.

Velkým vývojem prošel také nůž – původně býval velmi ostrý, protože zastával funkci hlavního nástroje na krájení masa. Na stole většinou ležel jeden nůž, o který se dělilo více hodujících. Nožem se ve středověku krájel chléb i masa, často se jeho špičkou kousky masa i napichovala a podávala. V 17. století si však všimli, že když nůž zaoblí, zraní se jím mnohem méně lidí, a tak u jeho elegantního zakončení již zůstalo. Lžíce se také modifikovala v průběhu dějin: původně byla širší a mělčí, až ke konci 18. století získala dnešní obvyklý tvar.